Obchodní akademie v Berouně

U Stadionu č. 486

266 01 Beroun

Je 1. září 1991 osm hodin ráno. V lavicích třídy 1.C sedí dokonale vyjukaní zobáci. Ano, jsme to my - dnes 4.C. Během celého prvního ročníku jsme se oťukávali a zjišťovali, co jsme zač. Stejně tak jsem se snažili prokouknout naše profesory. Šance na větší sblížení třídy přišla v zimě. Lyžařský výcvik byl tím pravým místem. Poznali jsme se, myslím, dokonale. A měli jsme i možnost seznámení s našimi kolegy z „áčka" a „béčka". Někteří pojali lyžařský výcvik doslova jako týdenní seznamovací večírek. Zvláště pro dvě spolužačky bylo po hezkém posezení s „flaškou" rumu velmi těžké zdolat schody a jiná úskalí. nevím, kdo se na výcviku zdokonalil v lyžařském umění, ale to není podstatné. Důležité je, že se dala dohromady parta, dobrá parta, která to spolu táhne až do dnešních dnů. Úraz z lyží byl hlášen jeden. Lyžařský mistr se nám chtěl pochlubit, jak létali Kamikadze. Šlo mu to báječně. Jeho obětí byla neznámá dívka, která jako obranu proti nebezpečnému jezdci použila svou lyži. Ještě že se spolužákovi Kamikadze nepodařilo dotáhnout do konce. Byla by ho škoda ! Vyváznul jen s dírou v noze o průměru 5 cm. Ostatní úrazy byly nepatrné, protože je známo, že opilci mají při pádech veliké štěstí.
Po návratu z hor už každý myslel jen na školu. Ne, nebojte se dělám si legraci. Každý se totiž těšil na školní výlet. A jelo se ! Místo bylo vybráno dokonale - kemp Višňová u Křivoklátu byl pro nás jako stvořený. Na výlet s námi vyrazily paní profesorky Říhová (naše třídní) a Janečková. Lepší doprovod jsme si vybrat nemohli. Paní profesorky byly skvělé ! Jelikož jsme třída sportovců, každý se snažil ukázat, co umí. Někteří hráli, a to velmi dobře volejbal. Jiní vzpírali lahve a na konci výletu měli opravdu velké svaly. No a některé dívky uspořádaly velký lov na chlapce, kteří přijeli do Višňové také na školní výlet. Úspěchy lovu mi nejsou známy. Doufám, že měly štěstí. Dojmy z výletu byly ohromné a jestli ještě vydržíte číst tyto řádky, uvidíte, že Višňová se pro naši třídu stala tradicí. Po výletě přišly krásné první středoškolské prázdniny. Každý si je užil po svém, ale to sem nepatří.
V září jsme se v plné parádě sešli ve druhém ročníku. Byli jsme oslabení odchodem dvou spolužaček - Hanky Ortmanové a Markéty Přívorové. Ale dnové běželi dál.
Nevím, kdo přišel s nápadem jet do Německa. My se ale chytneme všeho a vyrazili jsme směrem na hranice. Po dlouhé cestě jsme dojeli do městečka Weiden. Ve městě se právě konala jakási slavnost, takže jsme přijeli v tu správnou chvíli. Po vyslechnutí instrukcí od paní profesorky Říhové „jak se neztratit a vrátit se zpět k autobusu" jsem se rozprchli na všechny možné strany. Prolézali jsme každý krámek a horlivě nakupovali.
Po městě se pohybovalo mnoho živých reklam na všechno možné. Pro nás byli tito lidé zajímaví, protože rozdávali krásné balónky. Naše dětské vzpomínky z poutí nám nedaly a každý jsme se horlivě spolu s desetiletými dětmi hlásili o balónek. Velkou atrakcí pro naše dětské duše bylo i focení v královském křesle s papírovými korunami na hlavě. Neudělali jsme ani ostudu české povaze. V jakémsi krámku rozdávali rozkošné červené batůžky s podpisy místních hokejistů. Snad stačí, když vám povím, že až do dnešních dnů polovina naší třídy nosí červené tašky do školy. Byly přeci zadarmo - jsme ekonomové a hlavně Češi. Uchvátila nás i chodící pračka, která nás štědře obdarovala lístky na kávu. No, byl to opravdu zajímavý výlet. Domů jsme se vrátili s taškami dárků a s balónky nad hlavou. Docela se divím, že autobus plný balónků nevzlétl k nebi.
Vánoce jsou krásný čas. A tak se i naše třída rozhodla oslavit ty čarokrásné svátky. Vyzdobili jsme si svátečně třídu a chtěli jsme se důstojně rozloučit se starým rokem. Opravu jsme se snažili, ovšem jako obvykle našel  se jedinec, který tuto malé oslavování pojal ve velkém. Spolužák, v obličeji nemálo zeleny, se potácel po chodbách školy. Naneštěstí potkal vždy ostražitého pana profesora Skuhrovce. Byl to zase průšvih, ale to je u nás normální, že ?
A pak míjely zase dál školní dny, plné zkoušení, písemek a jiných nepříjemností. Až zase někdo dostal výborný nápad. Co takhle Národní muzeum v Praze ? A zase se jelo ! Doprovodem naší třídy byly paní profesorky Janečková a Jindráková. Když jsme dorazili do Muzea dostali jsme volnost. Nejvíc nás zaujala kostra velryby a „chlupatý slon" neboli mamut. Myslím, že v muzeu se každému líbilo. Využili jsme ten den ale celý. Když už jsme byli v Praze nechtělo se nám domů. Dle svých zájmů jsme se rozprchli. Jedni do obchodů, druzí do cukrárny a ostatní šli otestovat pražské restaurace. V obchodech bylo draho, v cukrárnách dobrý zmrzlinový pohár a v restauraci na Vyšehradě dobrý oběd a pivo. Cesta domů byla také v celku zajímavá. Všichni byli v dobré náladě z hezkého výletu. Lidé ve vlaku jedoucí z práce tolik rozjaření nebyli a měli jakési výhrady proti našemu hlučení. Ale vše se v dobré obrátilo a každý se živ a zdráv dostal k rodičům.
A zase ta škola.
Blížil se konec roku, bylo hodně učení, a tak byl pro nás záchranou školní výlet. Místo výletu se ani nemuselo dlouze vybírat, jeli jsme do Višňové u Křivoklátu. Tentokrát s námi ale nejela třídní profesorka Říhová. Jely tedy paní profesorky Janečková a Jindráková. Výlet byl opět kouzelný. Hrál se volejbal, dělali jsme i táborák a vděčným místem byl i kempový stánek s občerstvením a blízká hospůdka. Ale nemyslete si, že jsme se jen tak váleli. Podnikli jsme i dlouhý výlet do Skryjí a to po vlastních nožkách. Vrátili jsem se značně utrmácení, ale ne zase tak, abychom nemohli zlobit paní profesorky. Dobrou náladu nám ale trochu zkazila náhlá onemocnění. Mnoha lidem začalo být špatně a nikdo nevěděl proč ? Až když jsme se vrátili, bylo nám řečeno, že voda v kempu byla závadná. Zajímavý je postřeh, že někteří jedinci vůbec neonemocněli. Nepili totiž ani kapku vody. Ptáte se, co tedy pili ? Ale to je přece jasné ! Voda byla závadná i po převaření, ale pivo se dováželo z dalekých pivovarů, kde voda jistě závadná nebyla.
Jak již víte, jsem studenti s dětskou duší, a tak vás neudiví jaká byla naše radost, když napadal první pořádný sníh. Okna naší třídy vedou přímo na cestu, kudy chodí lidé na nádraží. Naší dobrou zábavou je tedy i vyhlížení z oken. A jelikož byl ten krásný sníh a okenní parapety byly celé zaváté, bavili jsme se házením sněhových koulí dolů na cestu. Mohu říci, že jeden z hochů byl opravdu dobrým střelcem. Pán, kterému sněhová koule vlétla za krk, to ale neocenil. Naopak celý rozčilený vběhl do školy a sháněl se po panu řediteli. Byla to legrace, ale také pěkný průšvih. Ale co, život jde dál a i průšvihy zanikají.
Ta naše okna jsou ale magická. Když se do nich zadíváte, možná zahlédnete obraz pan a prezidenta hlavou dolů, rohlík napíchnuty na kus drátu nebo pouzdro na brýle visící na provázku.
K tradicím naší školy patří i vodácký výcvik. Takže se jednoho dne vše sbalilo a všechny třetí ročníky odcestovaly k vodě. Pobyt byl velice zajímavý. Po počátečních zmatcích se chlapci ubytovali spolu s dívkami. V pozdních nočních hodinách byl tento omyl zjištěn a zase se konalo stěhování národů. do těla nám dával celý profesorský dohled. Přes všechny snahy zabrat všechen alkohol do poslední kapičky se jim to tak docela dobře nepodařilo. Stále bylo vidět tu a tam potácející se postavičku. První den obzvlášť oslavil jeden spolužák. Láhev ferneta způsobila jeho pád za blíže neidentifikované auto, kde dotyčný zůstal. Asi něco hledal. Máme také u nás také věčného průšviháře, který si třetí den pobytu nuceně sbalil svých pět švestek a vydal se pod ostrým dohledem k domovu. Naše těla měl také protáhnout orientační běh. A musíme se pochlubit, že se ani nikdo neztratil. Tedy na pár výjimek, které překročily bludný kořen. Ale vrátily se. Domů všichni přijeli značně znaveni a vysíleni i přesto , že byli dobře živeni paní profesorkou Juklíčkovou. Vodácký výcvik byl hezký, ale kolik lidí by si po něm troufalo na vodu si nedovoluji odhadnout.
Školní výlet se ve třetím ročníku nekonal, ale část osazenstva naší třídy navštívila věčnou Višňovou o prázdninách.
A je tady čtvrtý ročník.
Stali jsme se maturanty a od prvního dne jsme stále zatěžováni učivem. Nás ale více zajímají přípravy na maturitní ples a poslední zvonění. Také se musím zmínit o tom, že k nám nastoupila nová spolužačka. Změna je život, a tak jsme se trochu rozrostli. Jak se proběhne tenhle perný čtvrtý ročník se necháme překvapit. Vypadá to, že tento rok bude opravdu nabitý a že o legraci nebude nouze. A o průšvihy určitě také ne !
Tohle je tedy 4.C.
Je to jen opravdu letmý pohled na naší třídu, ale určitý obrázek si již vytvořit můžete. A nezlobte se, že jsem nejmenovala žádné moje spolužáky. Znáte to, já je vyjmenuji a oni............ Takže vše je zahaleno mírnou anonymitou. Ti, kterých se jednotlivé příhody týkají, se jistě poznají. Na závěr musím poděkovat naší třídní profesorce Marii Říhové, že to s námi vydržela celé čtyři roky. Děkujeme, že nás trpělivě tahala ze všech průšvihů. Děkujeme, že se moc snažila naučit nás matematiku a krásný anglický jazyk. Děkujeme, že tolik ráda podepisovala naše obsáhlé omluvné listy. Děkujeme, že se nás vytrvale snažila přezouvat z lítosti nad nevyužitou školní šatnou. Bylo by toho ještě mnoho a my můžeme jenom slíbit, že budeme dělat vše, co je v našich silách, abychom udělali všichni maturitu a ukázali, že ty čtyři roky na obchodní akademii nebyly tak úplně zbytečné.

Čtvrtá Cé

J&S., Inc.